Kočovníci žvýkali plody Arabiky už od nepaměti. Za proces pražení podle legendy vděčíme malému pastevci jménem Kaldi. Když viděl, že jsou jeho kozy zvlášť rozdováděné, vzal větev keře, který okusovaly k místním mnichům. Ti na ní ale nenašli nic zvláštního, a tak ji hodili do ohně – a užasli, když ucítili vůni pražené kávy.

Mekkou kávy mocha nebylo kolem roku 1500 žádné jiné město než právě Mekka. A každý poutník, který se odtud vrátil, pěl na Arabiku procítěnou chválu. Zejména když její opojný příbuzný, víno, byl muslimům zapovězen. A tak se Arabica rozšířila do všech koutů tehdejšího světa: do Malé Asie, Sýrie, Egypta, Damašku, Aleppa a samozřejmě i do Jemenu, kde se Arabica původně pěstovala na terasovitých plantážích a odkud si také našla cestu do Evropy. 

Kávu v Evropě poprvé zmiňují humanističtí učenci, ale znalosti tohoto nápoje se brzy ztratily ve vřavě evropských náboženských válek. Na scéně se káva znovu objevila až v dobách míru jako nápoj bohatých spolu s čajem a čokoládou. Ale i přesto cítil papež Klement VIII. potřebu ji ochránit před těmi, kdo ji chtěli zakázat jako kouzelný lektvar muslimů.

Brémy byly německým hlavním městem kávy již od samých počátků. Bylo to zde, kde roku 1673 otevřela první německá kavárna, a pro celé město, kde sídlí mnoho malých i velkých pražíren, je káva dodnes velmi typická. 

Arabica se v Evropě stala běžným nápojem. Byli to portugalští a nizozemští mořeplavci, kdo ji začali rozvážet do celého světa, často tak dobrodružným způsobem jako Gabriel Mathieu de Clieu v roce 1723. Při cestě na Martinik kapitán de Clieu pro svůj kávovník nechal na palubě postavit skleník. Byla to dlouhá a náročná cesta a s křehkou rostlinkou se dokonce musel podělit o svůj poslední příděl vody. Jeho snaha ale byla korunována úspěchem a přímé odnože tohoto kávovníku dnes naleznete mimo jiné na Jamajce, v Mexiku a na Filipínách.